NášKapitán.cz

Cesta začíná na pražském letišti. Nemůžu se dočkat na diskuze ohledně samo nafukovací vesty, kterou si s sebou vozíme a kterou na každém letišti mají tendence prověřovat. Tentokrát to řeší pánové u kontroly tak, že jdu spolu se security eskortou až k bráně se zeptat kapitána letadla, jestli je s tím v pohodě, že mám s sebou tuhle vestu. Vlastně jsme díky tomu přeskočili celou frontu, jen stejně potom čekám na zbytek skupiny. Let probíhá v klidu, jen se bavím hlášením letušek, že tento let není vybaven záchrannými vestami, takže máme ty svoje jako jediní v letadle.

V Paříží máme několik hodin na přestup na jiné letiště. Kvůli počasí, plán výletu přes centrum města nevyšel a jedeme tedy přímo na druhé letiště. Tady se nestačím divit. Při kontrole musím vyndat naprosto všechno ze svého příručního zavazadla. Z toho nemám moc velkou radost, protože cestujeme všichni jen s příručními zavazadly. Důvod k prohlídce je prý čelovka, zabalená v ponožkách, které jsou schované v jachtařské botě hluboko v zavazadle. Zajímavé je, že takto jsme byli prohledání z naší skupinky všichni (kromě dvou členů), ale zároveň nikdo okolo z fronty, a to jsme nešli nijak zvlášť pohromadě, ani na sebe neupozorňovali, jak my, z cesty rozjaření Češi, umíme. Po krátké diskuzi na téma vesta, pokračujeme bez problémů dál.

Cesta začíná na pražském letišti. Nemůžu se dočkat na diskuze ohledně samo nafukovací vesty, kterou si s sebou vozíme a kterou na každém letišti mají tendence prověřovat. Tentokrát to řeší pánové u kontroly tak, že jdu spolu se security eskortou až k bráně se zeptat kapitána letadla, jestli je s tím v pohodě, že mám s sebou tuhle vestu. Vlastně jsme díky tomu přeskočili celou frontu, jen stejně potom čekám na zbytek skupiny. Let probíhá v klidu, jen se bavím hlášením letušek, že tento let není vybaven záchrannými vestami, takže máme ty svoje jako jediní v letadle.

V Paříží máme několik hodin na přestup na jiné letiště. Kvůli počasí, plán výletu přes centrum města nevyšel a jedeme tedy přímo na druhé letiště. Tady se nestačím divit. Při kontrole musím vyndat naprosto všechno ze svého příručního zavazadla. Z toho nemám moc velkou radost, protože cestujeme všichni jen s příručními zavazadly. Důvod k prohlídce je prý čelovka, zabalená v ponožkách, které jsou schované v jachtařské botě hluboko v zavazadle. Zajímavé je, že takto jsme byli prohledání z naší skupinky všichni (kromě dvou členů), ale zároveň nikdo okolo z fronty, a to jsme nešli nijak zvlášť pohromadě, ani na sebe neupozorňovali, jak my, z cesty rozjaření Češi, umíme. Po krátké diskuzi na téma vesta, pokračujeme bez problémů dál.

Ráno se probouzíme po pár hodinách spánku a hodláme si den náležitě užít. Loď můžeme přebrat až večer, tak jdeme projít místní vesnici a najít místo, kde se dá najíst. Vstávání je odměněno krásnými pohledy na okolí, a i když dalo práci nějaký obchod najít, nakonec se nám to povedlo. Byl sice zavřený, ale stejně jak u nás, i v Karibiku jednou obchody zase otevřou.

Lucka i kamarádi dobře vědí, že trasy a cesty vždy naplánuji. Dnešní plán zní, půjdeme podél pláže, než dojdeme na autobus nebo do Le Marin. Pár kamarádů se mnou projelo USA a několikrát upozorňují ostatní, že skoro každé vzdálenosti říkám „tři bloky“ a reálně to může dát i pár hodin chůze. Půlka to proto vzdává a stopují si projíždějící auto. Ti odvážnější se mnou pokračují. Retrospektivně myslím, že ta procházka za to rozhodně stála. Ale i my odvážnější jsme se nakonec rozhodli přiblížit se cíli pomocí nějakého dopravního prostředku. Žádný autobus ovšem nejel. Díky tomu jsme šli se zavazadly asi 12 km pěšky, ale odměnili jsme se v každém plážovém baru po cestě vychlazeným nápojem.

Po náročném dni se večer konečně dostávám do kanceláře charterové společnosti. Mám radost, že konečně narážím na někoho ochotného se mnou mluvit anglicky, nikoliv francouzsky. Po vyřízení formalit jsem byl odkázán ke kontrole lodi. S Luckou všechno zkontrolujeme a později si s technikem vyjasňujeme nejasnosti. Naše loď je katamarán Lagoon 38 vyrobený v roce 2019. Podle záznamů jsme vlastně druzí, kdo se na něm plaví. Dostáváme jiný, než bylo původně domluveno s trochu jinou výbavou. Celý je dělaný na short-hand ovládání a všechny lana jsou svedena ke kormidlu. Moc se mi to nelíbí, ale s tím nic nenadělám. Obecně velmi krásná nová loď. Ke konci prohlídky se domáhám
vysvětlení a ukázaní značek na řetězu. Koukají na mě jak na blázna, nechápou proč mě jako taková věc zajímá. Nakonec řetěz vytáhnu na loď a značky si udělám sám.

Večer nikam nevyplouváme. Jdeme na večeři do jednoho z podniků poblíž. Zjišťujeme, že je docela problém se domluvit, když neumíme francouzsky a co je horší, je problém dostat cokoliv co je na lístku, protože to tu funguje jinak a nikdo z obsluhy neví, co to na tom lístku vlastně je. Později se jdu věnovat plánování a zbytek posádky se oddává bujarým oslavám zdárného nalodění.

Druhý den potřebujeme udělat zásoby. Všechno je tu trochu dražší, než jsme zvyklí z Evropy, některé věci se hůře hledají a obecně není všechno na jednom místě, jak jsme zvyklí. Velký levnější supermarket má svůj Dinghy dok, protože Le Marin je vlastně jedna velká marina.

Moc jsme nikam nespěchali. První přeplavba měla mířit na Svatou Lucii, to je zhruba 25NM. Podle předpovědi ale doznívali Vánoční větry z předchozích dnů a mezi ostrovy jsou 2-2,5m vlny s nepříjemnou frekvencí. Rozhoduji tedy, že ještě jednu noc strávíme v marině a aspoň si uděláme pořádnou bezpečnostní přednášku – půlka posádky je na lodi poprvé, část po druhé. Zkušenosti máme jen já a Lucka, proto je lepší počkat.

Třetí den už jsme všichni připravení, zásoby naloženy. Vlny se zmenšili na 1,5m. Netušil jsem, že mé vysvětlování signifikantní výšky vlny se stane největším buzzwordem na zbytek plavby. Funguje to tu trochu jinak než ve středomoří. Dostávám instrukce, že z mariny mi vyjede technik a až pak mi předá kormidlo a stejný, obracený postup bude až se budeme vracet. Jakmile jsme venku z mariny, ale stále v zátoce, tak začínám všem nutit zázvorový vývar. Posádka ochotně poslouchá. Lucka všechny uklidňuje, že se nemají bát. Je pravdou, že při svém bezpečnostním školení nováčků všechny připravuji na nejhorší a občas někoho vystraším.

Dostat se na moře, tedy vlastně oceán, znamená prokličkovat úzký kanál. Navíc tu mají systém IALA B, takže všechny bójky obráceně než „u nás“. Ostatně na tohle mě upozorňoval už technik při přebírání a určitě jsem ho potěšil, když mi chtěl poradit pomůcku na zapamatování a já rovnou řekl „RRR = Red Right Returning“.

Tady, na Návětrných ostrovech (Windward Islands) je převládající východní vítr až severovýchodní vítr. Pro cestu na jih i na sever většinou ideál. Fouká poměrně hodně a vlny odpovídají předpovědi. Jsem od přírody konzervativní. Pohodlí a bezpečnost u mě převažují nad rychlosti a adrenalinem. Plavíme se tedy rychlosti okolo 5-6 uzlů směrem na jih. Mám radost, že oproti předchozím dnům není opar a celou dobu vidíme pevninu před sebou.

V polovině přeplavby se části posádky dělá nevolno. Dávají na mou radu jít si lehnout a zavřít oči, díky čemuž je brzy vše v pořádku. Plavba je klidná, žádné drama. Po dvou a půl hodinách cesty soudím, že bychom měli být na pomezí vod Martiniku a sv. Lucie a dávám povel k vyvěšení zdvořilostní vlajky sv. Lucie spolu se žlutou vlajkou.

Po zhruba šesti hodinách plavby se dostáváme do našeho dnešního cíle – Rodney Bay na Sv. Lucii. Můj plán je pro teď nevstupovat na pevninu a dělat jen nutné zastávky na přespání s cílem dostat se co nejvíc na jih. Na těchto ostrovech navštívíme totiž celkem tři země: Martinik (Francii), Sv. Lucii, Sv. Vincent & Grenadiny. Mezi každou zemí je
potřeba se z té předchozí odhlásit a do nové přihlásit. Krom toho, že je to administrativní otrava, není to ani levné. Proto chceme návštěvu Sv. Lucie přeskočit a prozkoumat ji cestou zpět. Ideální by bylo udělat non stop přeplavbu a nejlépe po návětrné straně ostrovů, ale na to nemám dost zkušenou posádku a chceme si to hlavně užít. V zátoce volíme místo trochu dál od zbylých lodí na zhruba 8 metrech hloubky. Aspoň si s posádkou vyzkoušíme kotvení, v tu chvíli jsem nečekal, jak se nám to krásně podaří na první pokus.

Další etapu volím zhruba stejně dlouhou jako předchozí. Jen se už dopředu obávám, že nám to bude trvat déle nebo budeme muset motorovat. Míříme k „Pitónům“ stále na Sv. Lucii. Ostatně odsud pochází většina těch hezkých fotek, pro které je ostrov tak charakteristický. Klidnou a pomalou cestu využívám k zaučení posádky, cvičíme manévry, trimujeme plachty. Nakonec se motoru stejně nevyhneme, jestli chceme dorazit za světla. Okolo 17. hodiny se totiž začíná stmívat a dny jsou tak o dost kratší, než jsme v létě zvyklí ve středomoří.

Ve „water pilotu“ se dočítám, že okolo jsou bójky a národní park. Taky jsou v knize fotky „místních“ kluků, co se živí pomáháním jachtám a je na ně velmi dobrá reference. K mému překvapení, jako první k naši lodi doráží chlapík, s nejlepší referencí a ochotně nám nabízí různé varianty bójek. Vzhledem k tomu, že jsme stále oficiálně nevstoupili do země, vybírám variantu dál od vesnice. Bójku nám ochotně pomáhá chytit a rovnou se domlouváme, že bychom jeho služby rádi využili i cestou zpět. Po chvíli dorazí rangeři. Za pobyt v parku a bójku platíme 25 XCD (=cca 220 Kč). Koupeme se a užíváme si šnorchlováni okolo místních skal.

Ráno se probouzíme do výrazně pochmurnějšího počasí. Chci vyplout co nejdříve. Cílem je Sv. Vincent, tentokrát 35 NM daleko. Míříme směrem na moře dál od pobřeží doufajíc v trochu větru, marně. Motorujeme. Tentokrát nemáme štěstí ani na viditelnost a míříme do zdánlivé prázdnoty. Jakmile se dostaneme ze závětří ostrova a vítr se trochu zvedne, daří se pomalu, ale přece plachtit.

Mou radost z větru vystřídá změna počasí, kdy spolu s deštěm přišel nepříjemný poryvový vítr. S Luckou refujeme a tady přichází chvíle, kdy mi dochází, že tahle short-handed konfigurace lodi není pro nás ideál. I přes to, že jsme poměrně sehrání, nejde si moc nezavázet na tak malém prostoru. Nepříjemný déšť se mění v docela silný liják, posílám i Lucku se schovat ať nás nemokne víc, než je nutné. Hladina je klidná, vítr dobrý. Jen ty poryvy… Než se situace trochu utiší uplynou zhruba 2 hodiny. Liják se změní na přeháňky a vítr utichne. Nezbývá než jet zbytek cesty silou motoru.

Nejbližší port of entry (celní přístav)a také cíl je Chateaubelair. Jakmile se přiblížíme k zátoce, posádka prochází loď a přesně dle mého povelu hlásí vše divné. Při této kontrole se zjistilo, že ráhno není v pozici, v jaké by mělo být. Cestou se poškodil Gooseneck. Vypadl z něj jeden šroub a v důsledku toho se část dost pokřivila. Do doby, než to vyřešíme, jsme tedy bez hlavní plachty.

Hned jakmile nás místní zbystří, blíží se k nám na všech různých možných i nemožných plavidlech. Je dobré říct, že všichni místní jsou černoši a bohužel se s nimi nedá moc domluvit žádným společným jazykem. Nakonec ale pochopíme, že krom nabídky prapodivných produktů a živočichů nám nabízí pomoc s kotvením. Nabídku přijímám a poté jsme vedeni na místo poblíž skály, ale s ideální hloubkou a písčitým dnem.

Kotvíme s přehledem na první pokus mezi dvěma staršími plachetnicemi. Cena za pomocnou ruku je 5 XCD, dobrý obchod. Krom poškozeného ráhna, navíc zjistíme, že došel plyn v láhvi. Dávám pokyn k přepojení na druhou láhev. Jsem trochu smutný po zjištění, že i druhá láhev je prázdná. Večeře ten den musel být tedy studený kompromis.

To, co následuje je jeden z nejsilnějších zážitků. Počasí je velmi pochmůrné, mlha, pořád trochu prší. Jedná se o sopečný ostrov. Zátoka má černý písek. Ve vesnici jsou spíše chatrče než domy. Jediné, co značí možnost nějaké civilizace je malý jeřáb nachystaný na opravu mola. Jsme v posledním státě, kam potřebujeme dorazit, sedáme s Lucii na dinghyho a hledáme celní úřad.

Těžko se pro atmosféru a náladu hledají slova. Vesnice je uprostřed džungle. S nikým se nedomluvíme. Máme poškozenou loď. Počasí nemůže být depresivnější. Navíc během 15 minut končí avízovaná otevírací doba celního úřadu. Hned jakmile se přiblížíme s dinghym k pláží, míří k nám skupinka místních. Netušíme, co chtějí. Nakonec se ukáže, že chtějí pomoct. Bez otázek a možnosti odmítnout nás s dinghym vytahují vysoko na pláž a následuje další nabídka dalších možných i nemožných věcí. Vytahuji pasy a jeden z našich nových kamarádů snad chápe, že chceme najít celní úřad.

Cestou mu několikrát ve všech jazycích, co znám zkouším naznačit, že bych potřeboval bankomat. Marně. Na žádost o ATM nás dovede do něčeho, co vypadá jako obchod a tam se zřejmě ptá, jestli ATM prodávají. Nebylo velkým překvapením, že je neprodávají. Poté tedy zamíříme na celní úřad. Nikdo tam není – nečekaně. Nebýt nástěnky nevím, jak bych poznal, že jde o úřad a už vůbec nevím, jak bych ho našel. Cesta vedla přes několik soukromých dvorků. Později mi dojde, že to zas tak blbé místo není. Kdyby na druhé straně úřadu nebyla probíhající stavba mola po hurikánu, úřad by byl přímo u něj.

Hurá! Přišel úředník. Trochu mluví i anglicky, všechno se otáčí k lepšímu. Ne tak docela. Vysvětluje nám, že sice se můžeme proclít, ale imigrační úředník tam bude až ráno a on nemá oprávnění nám dát razítko. Útěchou nám je, že jsme se aspoň domluvili, že poplatek (celkem cca 5000 Kč) mu nedáme v XCD, protože nemají bankomat, ale v amerických dolarech a eurech. Dostáváme pokyn ať se pro razítko vrátíme ráno, do té doby nemáme oficiálně vstup do země povolen.

Při odchodu si s Luckou všimneme, že instrukce u imigračního okna jsou dokonce ve třech světových jazycích: Francouzsky, Anglicky a Česky! Fakt česky, nechápeme. Vracíme se na loď. Část posádky se jde podívat na ostrov (i když fakticky ještě nesmíme). Posádka je za den přespalá a večer vybíjí energii oslavami.

Další den ráno zjistíme, že je všechno jinak. Ta šíleně depresivní zátoka není zas tak depresivní, místy něco i připomíná skutečnou stavbu a dokonce najdeme i místo, kde si dáme dobrou kávu. Na imigračním vyřídíme vše už bez problémů. S charterovkou se domluvíme, ať vše necháme opravit a doplnit a dovezeme jim účet. Svět je zase parádní. Domluvíme se na opravu a doplnění všeho na ostrově Bequia ve stejné zemi. Sice bez hlavní plachty, ale vyrážíme. Máme před sebou zhruba dalších 25 NM. Počasí je ideální. Mezi Sv. Vincentem a naší destinací vítr v poryvech sílí k 30 uzlům. S nevyváženou lodí, jen na kosatku, to k ideálnímu plachtění má daleko, ale i tak pokračujeme.

Už daleko na moři před cílovým kotvištěm nás lákají místní na lodi k jejich bójce. Jsme už 5. den na cestě a posádka i já by chtěla nějaký ten „Chill“. Domlouvám se s místními na bójce na dvě noci a ceně 40XCD (=350 Kč). Najdou nám bójku blízko u pobřeží. Tentokrát není oficiální a tím pádem ji moc nevěřím. Jsou tu jen 4m hloubky a naprosto průzračná voda, kontrola lana a ukotvení bójky se přímo nabízí. Co jsem našel na dně mě úplně nepotěšilo, ale na druhou stranu očekávám nádherné počasí, takže ani nevyděsilo. Bójky jsou ukotvené k velmi silnému a těžkému řetězu, který je místy zatížen menším betonovým blokem. Fakticky teda na několika blocích je několik lodí a hlavním nosným prvkem je právě silný řetěz. Ze všech okolních lodí jsem rozhodně ten nejnervóznější, ale nechávám to být. Kdyby se mělo zhoršit počasí, tak budu řešit dál.

Na ostrově je civilizace v podstatě jen v zátoce, kde stojíme. Podél pobřeží se vleče Belmont walk. Hezká procházka. Nábřeží je plné restaurací a barů, ve městě tržnice se vším exotickým a čerstvým ovocem, co se u nás nenajde. Jakmile se vrátím zpět na loď zjišťuji, že na lodi byl už chlapík na opravu ráhna a moje skvělá posádka vše obstarala i beze mě. Později najdeme i místo, kde nám doplní plynovou láhev a vše je zase v naprostém pořádku.

Posádka už několik dní natáčí takové malé Prostřeno a dnešní kuchaři se rozhodli udělat grilovačku na pláži. Nápad bohužel nevyšel, protože motor na Dinghym spíše nefunguje, než funguje a opuštěná pláž, kde bychom to mohli realizovat je dobrou míli daleko. Nakonec grilujeme na lodi místní ryby a ochutnáváme všechny možné druhy ovoce, které v Evropě dostaneme maximálně v mizerné kvalitě.

Na odvrácené straně ostrova se nachází záchranná stanice želv. Velím, že to přeci nemůže být dál než tři bloky a polovinu posádky jsem tím nalákal na procházku napříč ostrovem. Cestou se ještě snažíme najít bankomat. Ve městě jeden je, hurá! Konečně máme zase nějaké východo-karibské dolary. Tady na Bequii se sice většinou kartou dá zaplatit, ale nedá se na to spolehnout.

Nakonec dorazíme k želvám. Naši představu o něčem ve stylu volného plávání v ohraničeném moři nebo aspoň akváriu se moc nedaří naplnit. Nicméně jsou zde velké kádě, kde se želvy množí a později se dostávají do moře. Želvy vidíme a jsme rádi, že přispíváme na dobrou věc. Navíc cesta skrze ostrov za to rozhodně stála. Zbytek dne se věnujeme odpočinku, dobrému jídlu a v mém případě, plánování zpáteční cesty. Část posádky vyrazila do baru. Ráno jsem zjistil, že se cestou zpět na Dinghym ztratili a přes hodiny hledali naši loď. Navíc jsou zde ryby, co vyskočí po každém světle a ty začaly páchat atentát na čelovky, navíc koušou.

Rozhodujeme se provést všechny celní formality pro opuštění země už zde, nechci absolvovat znovu zážitky z Chateubelair. Na úřadě trávím dobrou hodinu času ve frontě, a to jsou přede mnou jen dva jiní skippeři. Posádka zatím doplňuje zásoby. Všichni jsme si oblíbili místní pivo Pitton (vlastně ze Sv. Lucie) a tak se ho snažíme sehnat za dobrou cenu.

Plán je takový, že vyrazíme do nejsevernější zátoky na Sv. Vincentu. Plavbu plánuji na skoro celý den.

Nakonec dorážíme už odpoledne do zátoky Cumberland. Opět hned jak se přiblížíme, loví nás jeden místní, že nám pomůže. Zde vzhledem k prostoru a hloubkám kotvíme a přivazujeme se k palmě. I přes mé prosby v charterovce jsem se nedomohl pořádného lana. Vážeme dohromady všechno, co máme a doufám, že to bude stačit. Vyšlo to. Kotva se tváří, že drží dobře. Nejsem moc šťastný z hloubkoměru ukazujícího pouze 0,5m pod kýlem, a to je momentálně příliv. Přiliv tu není nijak výrazný, rozdíl by měl být 20-30 cm, jako ve středomoří. Nicméně vzhledem k udávané hloubce pod kýlem to znamená, že s každou trochu větší vlnkou, si kýlem rýpneme do písku. Mám teorii, že hloubkoměr je zkalibrovaný jinak, než mi při předávce řekli. Ve vodě si svou teorii potvrdím, v žádné části lodi nemám méně než 80 cm, to je půl metru za odlivu.

Nerad se orientuji podle ostatních a radši dávám na svůj úsudek, ale stojí tu takhle víc lodí i s větším ponorem, tak to nechám být. Zátoka je dobře chráněná, vlny by přijít neměly. Snad jen nepřijede žádný blbec na motoráku ve skluzu. Vesnice je opět v podstatě jen džungle. Chlapík, co nám pomáhal se uvázat nás láka do zvláštní restaurace na pláži. V restauraci se po chvíli odehrává zvláštní scenérie, kdy jeden místní se pustí do jiné skupinky, řev, rány… Jen čekám, jestli za chvíli vytáhnou lopaty pro jeho zakopání. Nakonec odchází po svých a abychom neurazili, tak vyrážíme do restaurace na pár drinků. Náš pomocník nám nabídl odvoz (stojíme cca 15 m od pevniny), tak ani nevytahujeme Dinghyho a necháme se odvést. Nutno říci, že náš pomocník svůj motor opravuje, proto nás dopravuje na břeh ručkováním po laně, na kterém máme přivázanou loď.

Správně bychom rozhodně neměli na pevninu vstupovat. Podle našich pasů jsme už zemi opustili. Nicméně i přes má upozornění jsme to riskli všichni, včetně mě. Výhled stojí za to! Část jde na kopec do džungle pro fotku, my s Luckou a dalšími se procházíme až do vedlejší vesnice nasávat místní atmosféru.

Další den ráno vyrážíme zpět k Pittonům na Sv. Lucii. Náš kontakt na nás už čeká a upřesňujeme si, jakou bójku bychom rádi. Tentokrát volím variantu blíže k vesnici. Rovnou nám nabízí, že mě odveze na celní úřad a ukáže co a jak. Souhlasím. Lucku beru s sebou a posloucháme nabídku výletů, co nám dokáže zajistit. Formality na imigračním trvají opět více jak hodinu a zde krom imigračního, musíme navštívit ještě port-authority. Vstup do země nás jako charterovou loď stoji nekřesťanské peníze.

Po chvíli se necháváme odvést zpět k lodi a domlouváme se s ostatními na programu na další dny. Zde zůstaneme opět dvě noci, ať si to tu trochu užijeme. Nakonec se domluvíme, že další den dopoledne vyrazíme k sopce a odpoledne na šnorchlovací výlet. Dnešní program je volný. Opět se necháváme odvést na pevninu, protože náš motor na Dinghym moc nefungoval od začátku a před pár dny ho navíc posádka nechtěně utopila v moři.

Společně procházíme malé, malebné městečko. Jedním z prvních cílů je bankomat. Po chvilce procházení městem zjistíme, že žádný nefunguje, jak má. Během krátké procházky nás neustále oslovují různá individua a nabízí nám vše od čerstvých ryb, přes rekreační drogy až po zpěv a tanec. Vše odmítáme. Po chvíli se k nám přidá jiný typ člověka, než jsme zatím zvyklí (zejména barvou pleti a kvalitou mluveného projevu), s ním se do řeči dáme. Navede nás k dalšímu bankomatu, o kterém ví, ale bohužel rovněž nefunguje.

Začíná se stmívat a vyrážíme aspoň ne benzinku koupit něco na pití. Úspěšně. Jdeme si sednout a něco vypít na blízké molo. K našemu údivu k nám přichází opět chlapík, co nás navedl k bankomatu a nejde s prázdnou, nese s sebou asi 10 krabic pizz! Vůbec nechápeme, co se to děje, ale pouštíme se do řeči. Prý mu nás bylo líto, tak nám donesl jídlo. Jedná se o Američana, ubytovaného na sv. Lucii se snoubenkou a její mámou už několik týdnů a nudí se… Dělíme se společně aspoň o pití, které máme. Zábava pokračuje do pozdních nočních hodin. Ve městě celkově není moc lidí (potkali jsme teda jednu další posádku z Brna), zabíráme si celý jeden bar pro sebe.

Zábava se natahuje dál až do ranních hodin. Zatím nejlepší párty z celé dovolené. Během noci si děláme spoustu kamarádů nebo alespoň „kamarádů“. S Luckou se rozhodnu vrátit na loď a užít si chvilku romantiky sami na lodi. Se svým dopravcem jsme domluvení, že nás odveze i zpět na loď. Dinghyho s sebou nemáme a je to dobrou půl míli daleko. Nakonec najdeme jednoho z „kamarádů“, kterého náš původní odvoz prý pověřil ať se o nás postará. Ochotně nastupujeme k němu do člunu.

Chvilku jsme znepokojení, že jeho člun napřed asi 5 minut driftuje na moři, než se mu v úplné tmě podaří nastartovat motor. Nakonec přeci jen jedeme. Dobrá nálada nás přejde v momentě, kdy nám oznámí, že už je noc a má noční taxu za odvoz v korunách cca 750,- na osobu. Chvilku se dohadujeme, nakonec mu dáme méně, ale pořád výrazně více než se nám líbí. Jen se děsím, jak dopadne zbytek posádky, protože s výrazně větším počtem osob, a hlavně výrazně větší hladinou alkoholu, bude ochota platit nesmyslnou částku výrazně nižší. Po zhruba hodině dorazí a dle očekávání dochází k mohutné diskuzi. I oni platí výrazně víc, než by se slušelo, ale všichni už chtějí bez pochyb spát, tak diskuzi vzdávají.

Další den vyrážíme na sopku a vodopády. Náš místní chlapík z průvodce, který se o nás stará doráží přesně v domluvenou hodinu. Odváží nás na molo, kde už čeká velké taxi. Vše probíhá hladce. U sopky si platíme vstup spolu s průvodcem, jedná se o drobné a výklad za to stojí. U kráteru si děláme ve společných tričkách fotku. Následuje ozdravná koupel v sopečném bahně. Vyrazili jsme velmi brzo ráno, ale i tak je zde už dost narváno zejména staršími ročníky. Všichni na sebe plácáme různé druhy bahna až z toho barvou zapadáme mezi místní.

Ne tak milé překvapení nastává v momentě, kdy zjistíme, že tu nejsou žádné sprchy s čistou vodou. Základová vrstva bahna jde vyčistit „bahenní vodou“, ale o čistotě se mluvit nedá. Na to jsou místní průvodci připravení a za drobný (skutečně drobný až zanedbatelný) příplatek nás vezmou k vodopádům s přírodními bazény, kde se můžeme dokonale očistit. Očividně i taxikář o tomto scénáři věděl a hbitě nám před nástupem do jeho auta dává připravené bahenní ručníky. Navíc k našemu velkému údivu jsme si vzpomněli, že jsme barmanku z předešlého večera pozvali ať se k nám přidá a skutečně na nás s kamarádkou čeká, že jede s námi.

Vodopády jsou naprosto úžasné. Jedná se o komplex propojených jezírek a potůčků, ke kterému se navíc jde džunglí. Krásný zážitek. Po spoustě selfíček a pořádném vyráchání se dostáváme hlad – aby ne, je čas oběda. Ptáme se naší kamarádské barmanky na doporučení a vyrážíme do restaurace pro místní. Konečně výborné jídlo, a navíc za skvělou cenu. Jsme nadšení.

Během toho, co zbytek posádky tráví výborný oběd, vydáváme se s Luckou na lov pohledů, známek a hlavně pošty. Přes veškerá úskalí jako „nemáme pohledy“, „známky? Na co jako?“ a „kartou fakt ne“ seženeme vše a na místní poště píšeme řadu pohledů. Místního poštmistra jsme tím množstvím dobře bavili, tak se dáváme na tradiční řeč o našich zemích a jak se komu kde líbí.

Nikdo nebyl ve stavu na nějaký velký noční program, tak se už brzy odpoledne vracíme na loď odpočívat. Část z nás vyráží na šnorchlovací výlet, kam nás bere „chlapík z průvodce“. Poměrně brzy se vracíme. Ráno chceme odplout, tak se domlouváme na finálním zúčtování za poskytnuté služby – všechno probíhá dle očekávání, ceny za taxi a vstupy jsou pevné, ptám se, kolik očekává za zbytek, co pro nás dělal. Odpověď nečekám nic, dej mi, kolik si myslíš, že si zasloužím je mi více než sympatická. Odevzdávám sumu, co mi přijde adekvátní. Nabízí se, že nám ráno přijede pomoct s odplutím (to není potřeba, stojíme jen na bójce), ale neodmítám, aspoň bude příležitost se rozloučit.

Ještě toho večera máme nečekanou a nežádanou návštěvu. Přijíždí „náš taxikář“, který nás z našeho pohledu nekřesťansky obral a tvrdí, že jsme si objednali několik kg ryb. Vysvětlujeme mu, že to je omyl a žádné ryby od něj nechceme. Diskuze se dost vyostří a z člověka, který nás označoval předešlý večer všechny za „Brother from another mother“ se vyklubal člověk, co nás proklíná a přeje nám potopení a utonutí. Do té chvíle, než došlo k tomu výroku jsem diskuzi nechal na posádce, ale po tomhle přání jsem se do diskuze vložil i já – takhle se na moři nemůže chovat nikdo, ani místní. Po důrazném vysvětlení že po tomto přání si od něj nevezme nic ani zadarmo odplouvá. Během odpoledne a večera ještě krouží okolo s nadávkami. Zvažuji, jestli v noci neuděláme hlídky, aby nás neodvázal od bójky, ale nakonec volím jen kotevní alarm. Bohužel se později ukázalo, že jsme v tom nebyli zas tak nevinně a jeden člen posádky skutečně v alkoholovém opojení vysloveně neodmítl nabídku ryb, a tak si to vyložil jako objednávku. Situaci hodnotím jako, že jsme se kvit, vzhledem k předešlé taxi službě.

Noc už probíhá v klidu. Alarm se neozval. Ráno mám nečekaný budíček, jedna slečna z posádky vyděšeně ječí mé jméno. Vyběhnu na palubu a už jen vidím, jak nás asi o metr míjí skoro 2x větší katamarán než jsme my v plné rychlosti. Na kotvišti plném lodí na oficiálních bójích to musel být velký myslitel – prý napřed mířil přímo na nás a stočil to na poslední chvíli. Už se těším na moře.

Blíží se „den D“ – moje narozeniny, proto tomu říkám narozeninová plavba. Tuhle jedinou noc chci mít možnost co nejvíce vypnout, a proto volím marinu. Už měsíce dopředu jsem dělal rezervaci v marine v Rodney Bay, proto trochu nelogicky vyrážíme sem. Cesta není dlouhá, vítr fouká příjemný i nedaleko od pobřeží. Za několik hodin jsme na místě. Snažíme se vysílačkou kontaktovat marinu. Je to trochu boj, od charterovky máme jinou loď, než jsme měli mít, tak rezervace nesedí. Informace, které si říkáme do vysílačky nesedí s AIS, tak to trochu trvá. Nakonec se domluvíme.

Do mariny vede velmi úzký průplav a je naprosto neuvěřitelné o kolik je kvalita vody horší. Přistání proběhne bez problému jen místní nechápou, proč k molu couvám a já nechápu proč bychom měli chodit přes příď. S katamaránem se couvá samo. Jedná se o velkou výborně zařízenou marinu. Po 10 dnech chceme poprvé připojit elektřinu a teprve nyní mi dochází, že loď máme z francouzského ostrova a jsme na „anglickém“ ostrově, a tak máme smůlu, leda si koupit drahou redukci. Vlastně nevím, na co bychom elektřinu potřebovali, tak dále neřešíme.

Všichni vyrážíme na různé procházky a výlety. Po dlouhých dnech i já kompletně pouštím starosti pryč z hlavy, počasí se nemá zhoršit a vyvázaní jsme důkladně. Večer mě kluci z posádky berou pryč něco vypít na pláží. Uznávám, že během plavby nejsem nejlepší společník a moje dodržování pravidel a dobré námořní praxe spolu s péči o všechny může být až otravné. Nyní jsem fakt rád, že mě vzali s sebou. Večer si fakt užívám. Po pár hodinách se vracíme na loď a k mému překvapení mi holky přichystaly k narozeninám dort – do teď nechápu, jak to udělali, ale je to úžasné (ještě jednou díky!). Večer jsem si já a snad i všichni ostatní užili. Další den jsme šli ještě do civilizované restaurace na snídaní, užívali si pevné sprchy a pak vyrazili zpět na moře.

Dalším cílem je Marigot Bay. Jedná se o mangrovníkovou hurikánovou díru (když přijde hurikán, lodě se vyváží k mohutným porostům a vyhází kotvy co mají – nejčernější scénář je, že skončí na hustém porostu, který pravděpodobně loď nepoškodí moc). Byl jsem zvědavý, jak taková díra vypadá ve skutečnosti. Vůbec jsem nečekal, že tu najdu resort, spoustu bójek a další marinu se superjachtami. Zátoka je moc pěkná, již tradičně nás loví místní ať využijeme jejich bójí. Chci být v samém srdci díry, takže nabídku takové bóje přijímám.

Po vyvázání jsem trochu nervózní. Nemělo by v noci foukat, takže točení bude dost náhodné a při jistém natočení s vedlejší lodí se dle mých měření od oka musíme potkat. Vyvážeme fendry na možná místa styku (možná vypadáme jako blbci, ale nechci na lodi ani škrábanec) a s myšlenkou, že stejně je pohyb extrémně pomalý, tak i kdyby na tu dost nepravděpodobnou variantu došlo, nic se nestane. Jíž předchozí den se mi podařilo opravit motor na dinghyho, takže na něm vyrážíme na pláž, užít si krásného dne. Na lodi zbylá posádka provádí nějaký druh honěné nebo bitvy nebo co to je. Hodím na ně pohled a už proaktivně reagují ať se nebojím, že vše uklidí. Den je krásný a je to fajn Relax.

Další den ráno se opět nelogicky vracíme do Rodney bay, kde jsme byli v marině. Ale tentokrát jen na kotvu. Marigot Bay je k mému údivu port-of-entry, jdu se teda zkusit dohodnout, že náležitosti vyřešíme dnes, ale zemi opustíme až následující den – kupodivu neprotestují. Ještě se snažíme vyhovět jinému kapitánovi, který potřebuje dostat nějakou součástku na Martinik, ale nakonec se domluví s lodí, která jede přímo.

Hurá do Rodney Bay. Cesta je krátká a skoro nefouká, tak jedeme motosailing. V Rodney bay se naopak rozfouká na kotvišti přes 20 uzlů, s kotvou jsem spokojený až na třetí pokus. Ještě máme menší diskuzi o vzdálenosti na pobřeží. Když jsem se potopil ke kotvě, zjistil jsem, že chycení není ideální, ale drží za velkým balvanem, od kterého se nepohne. I tak se ale s posádkou domlouvám, že vzhledem k rostoucímu větru někdo zůstane na lodi – dělíme se na půlky. S Lucii vyrážíme v první skupině, protože chceme do nedaleké zříceniny pevnosti.

Vyhlídky jsou vskutku famózní a místo stoji za návštěvu. Po návratu se potkáváme se zbytkem a domlouváme se, že se projedeme na vodních skútrech. Je to náš poslední den na ostrovech, kde se platí východokaribskými dolary, takže je to fajn způsob, jak utratit zbytky. Vyjížďka super, jen nás nechají jezdit poloviční čas, než byl domluvený a když si to uvědomíme, pronajímatele jsou už dávno pryč a nechali tam jen jednoho kolegu, který si to za všechny od nás tak trochu slíznul.

Po skvělé zábavě je na čase se vyměnit s druhou půlkou posádky, která je ještě na lodi. Myslím, že se taky bavili dobře, protože možná i trochu na truc, vypili zbytky alkoholu. Vzdálenost mezi břehem a lodí není malá a přesně ve chvíli, kdy jsem sedl do člunu si říkám, že hned na lodi musím doplnit benzín. Samozřejmě díky této myšlence a vlnám motor chcípá už v půli cesty na nedostatek benzínu. Po pár minutách, díky šetrnější jízdě na vlnách, naskočí a jede se dál. Po doplnění benzínu, a i přes utopení motoru funguje lépe, než když jsme loď přebírali.

Další den ráno nás čeká už jen přeplavba zpátky na Martinik. Moře je daleko klidnější než cestou tam. Plachtíme jen na genu a s bočním větrem se daří plavbu držet v klidu (za cenu velkého snosu nevyvážené lodi). Celá posádka jde spát. Cestou konečně potkáváme nějaké delfíny, přesněji jednoho.

Do mariny se blížíme s obrovskou rezervou (jsem až moc opatrný) a ještě pro nás nemají místo. Kotvíme tedy v přilehlé zátoce a užíváme si poslední den. Při přiblížení se k marině nabízí charterovka, že si loď převezmou a zakotví s ní – neodmítám, i když mi to přijde zbytečné. Nakonec sem rád za ušetřené manévry okolo benzínky.

Večer a ráno už bylo standardně charterové. Balení, uklízení. Zajímavé mi přišlo, že pokud loď uklidíme sami, nemusíme za to platit a ve francouzské definici uklidit dle obsluhy bylo jen nenechat totální bordel a ošplouchat vodou.

Měli jsme pozdně večerní let, takže jako program jsme zvolili výlet místním autobusem a místním trajektem do hlavního města ostrova spolu s procházkou a valením na poslední pláži. Pláž ale patřila zejména místním, bydlelo na ní spoustu ještěřích kamarádů.

Na letiště jsme opět jeli místním autobusem a kupodivu všechno bylo jednoduché, levné a bez problémů. Na letišti posledních pár drinků a „hurá“ domů. Letěli jsme stejnou cestou s přestupem v Paříží, jen tentokrát bez cesty mezi letišti, a i let do Prahy nám vycházel z Orly.

Celkově pochopitelně musím plavbu hodnotit na výbornou. Všichni jsme plni nových zážitku a zkušeností. Drobné problémy byly spíše dobrodružství než skutečné problémy. Těším se až se vrátíme na stejné místo činu a příště se podíváme ještě dál.